Následující článek/příběh jsem začal psát v nemocnici Na Homolce, kde jsem od brzkého rána dne 26.11. byl z vlastní vůle hospitalizován z důvodu provedení chirurgického zákroku - septoplastiky, tj. narovnání nosní přepážky. Jen pro informaci: tato operace se provádí v celkové anestezii (uspání) a trvá asi 30-60 minut, za kterých vám stihnou skrze nosní dírky rozdělit vnitřek levé i pravé dírky na 3 vrstvy, srovnat jejich velikosti na přípustné, narovnat je a zpátky složit do požadovaného akceptovatelného tvaru. Stejnou operaci podstoupili před lety i oba dva moji rodiče, po kterých jsem gen křivé přepážky zdědil a měl ji tedy silně vychýlenou doprava. Celý příběh tedy začal mnohem dříve, před několi měsíci, kdy jsem šel na polikliniku s úplně jiným problémem. Lupalo mi v uchu. A jelikož je v hlavě vše takto nějak spojeno, příčinou prý byla má neustále ucpaná pravá nosní dírka, kterou v takovém stavu mám již pár let. Ta ucpaná dírka jiné řešení než operaci neměla, takže s tím moc jiného dělat nešlo. Tohle byla ale poslední kapka do moře mé trpělivosti a tak jsem si řekl, že to tento rok podstoupím, ať už mám všechny "velké věci" za sebou v tomto na "velké věci" vcelku bohatém roce 2015.
Úvodem článku bych také chtěl tímto velmi poděkovat mým rodičům za dodání odvahy a celkovou péči o mě po celou dobu příprav, operace, i začátku mé rekonvalescence. Díky, jste skvělí a moc mi to pomohlo.
Následující časované záznamy s přítomným časem jsem tedy začal pro zklidnění svých nervů psát v nemocnici na svém iPadu poté, co jsem tam ráno dorazil, byl přijat, a začal čekat na svou operaci.
-------------------------------
Vstával jsem v 5 hodin ráno abychom v nemocnici byli na 6:30. Ne že by se přesně v tento čas začalo něco reálně dít, ale papírově začíná příjem pacientů. Jediný papír, který jsem měl při svém příchodu zde předložit, jsem zapomněl doma v batohu. Snad jej nebudou potřebovat. Je to jen papír se začátkem pracovní neschopnosti, nic víc.
Byl jsem dočasně umístěn na klasický pokoj pro tři lidi, jelikož můj V.I.P. pokoj ještě není připraven, protože tam stále je nějaký pacient z předchozího dne, který ještě nebyl propuštěn. Zatím jsem se tedy přihlásil na svou zaheslovanou WiFi, která je v ceně mého nadstandardu v tomto drahém hotelu. Trochu jsem pozevlil na internetu. Malou chvíli jsem strávil čtením jídelníčku na chodbě. Mezitím přišla sestřička pánovi z pokoje napíchnut kanylu. Sedl jsem si ke svému iPadu na malém stolku v pokoji a řekl si, že se podívám do čeho jdu a koukal co je kanyla. Nebylo to na mě, takže jsem si řekl, že pohoda. Dobrá zpráva je, že to není taková ta 3 mm hrubá jehla, kterou mi kdysi ukazoval děda, protože tu jsem za kanylu považoval. Radost jsem z toho však mít nestihl. Jakmile sestra doutírala trochu krve z pánovy ruky a jehlu mu tam zalepila, udělalo se mi šoufl. :-D Jojo! Už jsem cítil jak to na mě jde a jak mě pomalu vědomí opouští. Sestra i pán na pár minut odešli z pokoje a mě polila vlna horka až jsem se z toho spotil. Lehl jsem hlavou na stůl do klasické polohy na čtenáře a rozdýchával jsem to. Za 5 minut jsem byl OK. Tyvole! Jsem sralbotka jak prase, to snad není možné :-D Až to píchnou mě tak to vidím jasně, asi se složím a nazdar. Na prášek na strach nebudu mít čas. Hah, no tak uvidíme. Zatím čekám na ten pokoj a dodávám si odvahy!
Mám čas, hodně času.
Pán půjde na jakési ozařování zubů. Premedikaci, tedy prášek proti strachu odmítl, protože hraje frajera :D Já si ji (asi se to podle anesteziologa dá do žíly co jsem pochopil) dát nechám, abych byl trochu zfičený. No když už za to platím tak ať mi je aspoň fajn ne? Taky má už pán werichovské zářivě bílé punčochy nad kolena s načechraným obroučkem. Vypadá jako ode dvora. Vypadá jako by měl jít do divadla. Zavázal jsem mu nafasovanou zástěru a už čeká na operaci. Ještě paruku by mu mohli dát k těm punčochám aby vypadal zcela divadelně. Už se na ně těším. Nesnáším svěravé věci na nohách a tyhle punčochy vypadají těsně jak svině. Naštěstí nejsou přes stehna, tak to snad vydržím. Ptal jsem se taky na zapomenutý papír a naštěstí to není žádný problém, stačí odpoledne.
Uvědomil jsem si, že vlastně ta kanyla bude nejhorší úkon, u kterého budu přítomen :D pak se svezu, sjedu, a teleportuju někam na pooperační pokoj. Pak už to bude jen lepší a bude to zamnou. Tož co. LEH-KÉÉ.
Tak si pána odvezli.
Je 9:21. Přijela sestra s vozidlem a na držáku na lahve bylo fixou napsané jméno metalové kapely "SLAYER", haha. Jak si pán přelézal na svůj povoz, všimla si sestra že má ještě pod zástěrou trenky. Přišla druhá sestra a první se ji ptá: "se zubama trenky dolů?" A druhá: "se zubama jo. Na oční trenky můžou být myslím, ale zuby, to ne". Tak jsem se zasmál, abych pána povzbudil a říkal jsem že zuby, to už je moc dole, ne tak nahoře jako oči, že tam už si jistí nejsou. Tak on říkal, že teda snad mu budou dělat ty zuby, když si svlíkal trenky. :-D Nemocniční humor. Na to se připravte...
9:30 sestra se mi omlouvá, že můj V.I.P. Salonek není ještě připraven. Že prý ještě tak půl hoďky. Asi si lehnu. Prý můžu :D je pravda že se tady ke mě chovají velmi vlídně. Tolikrát mi "Pane Inženýre..." Od promocí nikdo za den neřekl, hahh.
10:15 tak už mám svůj pokoj :) je pěkný, na nemocnici. Na hotel za 1400 na noc ne, ale na nemocnici jo :) všechno tady mám pěknější než ostatní a pro sebe. A hlavně klid. Stěny nejsou jen bílé, ale obložené imitací dřeva a zelenou barvou, plovoucí podlaha, stolík a dvě židle co nevypadají jak z minulého tisíciletí, lednička, televize a vlastní koupelnozáchod. Caaaajk.
10:58 jsem ready! Oblečen v ladný kostým a werichovské punčošky, naostro, s cedulkou. Píchli mi do ruky podkožní injekci - ředič krve, a spolkl jsem tabletku abych neměl strach. Kanylu nemám. Asi nedostanu. Tož a půjde se na to. Příště budu psát bůhví kdy a v jakém stavu. Pojedu jak do nebe, bez ničeho. Nemám ani prstýnek, náramek, nic. Ani v břichu nic nemám a to mě štve nejvíc, protože mám hlad jak cip. Je to jako jízda na onen svět. Nikdo si s sebou nic nevezme. I sebeserióznější člověk by si musel dát úsměvné punčochy než by vyjel vstříc neznámu a uspání. Tak držte palce. Jdu se vyčurat a "spát"! :)
-------------------------------------------------------------------------------------------
Zde první část mého vyprávění končí, neboť jsem iPad zavřel do stolku a za pár minut byl odvezen na operační sál, kde jsem šel rovnou pod nůž. Mohlo být tedy něco po 11. hodině. Vzhledem k tomu, že to legrace (která mě neopustila až do pooperačního "probrání") tedy nebyla, jsem už toho dne na psaní neměl ani pomyšlení. První další záznam do iPadu jsem napsal až další den večer v 17:47, kdy jsem si jen heslovitě napsal odrážky, které rozepíšu do formy vyprávění až teď, několik dní po operaci, pěkně z domu. To abych na nic nezapomněl, protože hlava nehezké vzpomínky rychle maže.
Druhou část zpětně reprodukovaného vyprávění tedy začnu tam kde jsem minule skončil, tedy jak jsem jel povozem na sál.
------------------------------------------------------------------------------------------
Tak si pro mě přijel pán s jezdícím lůžkem, že jdeme na to. Trochu jsme zažertovali o punčochách a mém ohozu, to abych nemusel myslet na to, co přijde. Taky s námi šla jedna sestra. Vezli mě chodbama vlevo vpravo a já poprvé naživo viděl svět kamerou jako z filmu, kdy jen vidíte jedoucí strop a necháte se někam vleže vézt. Pak výtah, pár zatáček a už jsme byli na sále. Vjeli jsme tam a zrovna vyvezli ze sálu na lůžku nějakou paní. Měla zelenou čepici na hlavě, na puse dýchací masku s kyslíkem a vedlo k ní několik trubiček. Dýchala, ale jinak byla mimo. Tak takhle budu za chvíli vypadat taky, pomyslel jsem si, ale můj prášek na strach mi rychle vyhnal chmury z hlavy. Medik po mě chtěl ať přesednu do kolečkového křesla. Tak jsem přesedl. Dal mi na hlavu stejnou síťkovou zelenou čepici. Něco rádoby vtipného jsem na to řekl, ale co, to už nevím. Za moment mě v kolečkovém křesle navezli na sál, kde uprostřed byl velký stůl, světla a mraky vybavení. Prý jestli si přelezu sám, nebo mi mají pomoct. Tak jsem se zvedl a sám si lehl na ten stůl, mou finální destinaci. V tento moment když to píšu se přiznám, že mám větší strach a prožívám to znova, ale když jsem si tam lehal reálně, nějak extra ve stresu jsem nebyl. :) Asi ten prášek fakt pomohl! Objevily se u mě tři hlavy v zelených čepicích. Starší paní "nalevo dole" (protože odteď jsem koukal do stropu, ležím na stole!) chtěla moji ruku. Respektive že mi napíchne kanylu. Tak jsem ruku odevzdal. Radost jsem neměl, ale co už. Řekla že prý to je trochu tlustší jehla a může to být nepříjemné, ale že to bude rychle. Souhlasně jsem jen zabručel a dění kolem ruky ignoroval. Moc na výběr jsem totiž stejně neměl. Píchlo to, a bylo to. Nedíval jsem se tam. Napravo byla druhá hlava mladého kluka mého věku. Medik co se zaučoval. Ptal se mě, jestli se může dívat. Říkal jsem mu, že jasně, že to má dobrý, že "jen" kouká, ne jako já! :) Ale já vlastně taky jen koukal. "Nahoře" jsem viděl hlavu pana doktora Janouška, kterého jsem vůbec nepoznal. Řekl jsem paní nalevo, ať mi řekne, až mi pustí do žíly tu anestezii, že chci schválně počítat, za jak dlouho mě to "sejme". Říkala, že není problém, že to bude co nevidět a že mi řekne. Mladý medik mi s humorem říká: "Jo, takoví jsou nejlepší, když něco říkají a uprostřed věty najednou abbbhrrgleeeeee.... a je po nich". Já řekl jen něco jako: "Nojo, aspoň je sranda." a on říkal že jasně. Pak paní řekla že mi to teda dává a jdeme na to. Řekl jsem tedy: "Tak řeknu to jako Arnold: I'll be back." a pak jsem počítal, jedna, dvě, tři, čtyři a jak jsem byl u té čtyřky a koukal na ty velké chirurgické světla nade mnou, najednou se mi nějak ulevilo a jako v nějakém filmu se jaksi zpomalil čas a mé vnímání světa a všechno začalo citelně "plavat". Řekl jsem (tedy snad, alespoň já mám za to, že jsem to opravu nahlas řekl): Už..... to... cítím....
No a to bylo vše, kamarádi.
Zde mé nepřetržité vnímání kontinua zcela rázně končí. Od rodičů jsem slyšel, že "jak člověk vypne, tak taky najede". U obou to platilo. Táta usnul v pohodě, tak v pohodě a s humorem zase obživnul. Máma byla ve stresu, tak se ve stresu prý taky probrala a dělala halo. :D Svou zkušeností to ale potvrdit nemohu. Mi tedy v hlavě nezůstalo ani zrnko z předchozího dění. Najel jsem zcela naformátovaný a kdyby se mě v ten moment někdo zeptal jak se jmenuju a kdo jsem, nevěděl bych. Vzhůru tedy do další části, kdy jsem se probudil. Části vskutku zážitkové, pooperační.
-------------------------------------------------------------------------------------
(ležím na zádech)
.............
.....
Něco pípá...
Nějací lidé mluví...
Je tma....
Hlasy doléhají ze strašné dálky. Jako byste se zavřeli ve velké hale a někdo volal od vchodu, do tmy....
Pohyb.
Co se děje?
Někdo mě oslovil příjmením. Mě? O co jde? Co je to za sen?
Slyšel jsem: "Pane inženýre..... pane.... máte to za sebou". Pořád něco pípalo. Začalo mi to docházet. To jsem já, tady, a někdo po mě něco chce! Myšlenky přicházely strašně rychle a ještě rychleji mizely. Pořád byla všude tma. Nemohl jsem otevřít oči! Necítil jsem tělo, ruce ani nohy. Nemohl jsem s ničím pohnout. A někdo po mě něco chtěl. Začal jsem cítit strašnou bambuli místo nosu. Byla nepříjemná, velká, trochu tlačila, a maličko bolela, ale nic drsného. Asi mě z operačního stolu přendávali na povoz, aby mě mohli odvézt. Hlasy byly pořád hlasitější a bližší a já měl čím dál více v hlavě takový zmatek, že jsem naprosto nerozuměl tomu, co říkají. Ale měl jsem neodbytný pocit, že po mě něco chtějí, abych nějak spolupracoval, či prostě ze sebe cokoli vymáčkl, ale nešlo to. A já tolik chtěl. Najednou mě to začalo strašně mrzet, že jsem v takovém nespolupracujícím bídném stavu a proto jsem na jeden či dva nádechy zabrečel. To byla jediná komunikace, které jsem byl schopen. Někdo mi chlácholivým hlasem řekl: "Nebrečte." a tak jsem sám nad sebou přestal brečet. A odpadl jsem.
...
..
Cítím, že mě vleže vezou, povoz zabočuje tu a támhle, drnc drnc. Pořád všude tma. Nevidím ani prd. Něco mám na hubě. Je to nepříjemné. Tak nic...
...
..
"Ták pane, už jsme na pokoji, přelezeme na postel, zkusíte nám pomoct?" ptá se někdo odněkaď hlasem, který jsem už předtím slyšel. Naráz jsem měl velmi kooperativní dobrou náladu a cítil jsem jak loktama pomáhám přelézat doleva na měkkou postel. Asi jsem tomu moc nedal, ale v ten moment mi to přišlo že na tom strašlivě makám. :D Hned nato jsem odpadl.
...
..
Hlas mladé sestřičky zprava mě budí. Otvírám oči! :) Vidím teda docela prd, ale něco jo! Byl jsem u sebe na pokoji v posteli. Měl jsem na hubě jakýsi velký modrý průhledný plast. Hlavně na puse, ale i kolem nosu. Velkého baňatého a nepříjemně tlačícího nosu. Zvedám pravou ruku k hlavě a za cosi potahuju. Na ukazováku pravé ruky mám jakousi plastovou klapku ze které vede hadička bůhvíkam. Ukazuju tím prstem na svou masku a povídám: "To! Chci sundat!!" protože jsem nebyl ještě úplně střízliv a pln šarmu :-D a ta maska prostě jen tlačila na hubě. Sestřička na to mile povídá: "Nené pane, s tím teď budete 2 hodiny ležet, to máte na dýchání, tady." a ukazuje na trubku, která z masky vede do portu konzole nade mnou. Kyslík! Aha. To jako aby se mi dobře dýchalo. Naráz jsem to pochopil. :D Ještě jsem koukl kolem sebe, jen tak očima. Byl jsem celý zatrubkovaný. Z levé ruky kapačka, trubička nahoru. Z pravé taky, z klapky na prstu, trubička někam. Od pusy trubka kamsi do díry. Tak jo. Dvě hodiny. To je krutě dlouho! Nechtělo se mi to vydržet ani minutu, ale tak nějak jsem si uvědomil, že nemám úplně na výběr a taky se mi nic nechtělo. Zavřel jsem teda oči a soustředil se na masku. Je fakt, že to z ní tak pěkně fouká... Zhluboka jsem se nadechl.. Ách, to je docela fajn. Nadechl jsem se ještě jednou. Nějak mě to uvolnilo a já blahem odpadl.. :-D
...
..
Zase mě vzbudila sestřička. Prý jestli vše v pořádku. Řekl jsem že jasně. Kecal jsem. Vůbec jsem nevěděl o co jde. Říkala: "No vidíte. Ještě hodinku." Juhů, to je vcelku rychlost. Trochu jsem si poupravil masku na nose aby tak netlačila. Tak ještě zavřu oči na chvíli. Nádech, výdech. Náááádech...
...
..
Někdo mi sundává masku. Hurá! To bylo celkem lehké :) Sestra že prý mi vymění bambuli pod nosem. Tak jo. Sice nevím o co jde, ale pojďme. Něco mi odvazuje zpoza uší. Aha, mám pod nosem velký nasáklý tampon, který mám zavázaný kolem hlavu aby mi tam držel. Byl už nasáklý, tak mi sestra dala nový čistý. Ať prý ležím pěkně, že se na mě chodí dívat jak se mi vede. Není problém. Dám hlavu na stranu a už jsem jak dřevo.
...
Spím si tak a naráz zase hlasy. Tentokrát rodiče. Přišli na první návštěvu. Už byl asi večer. O čase jsem naprosto neměl ponětí a neřešil nic. Nebyl jsem ještě úplně online. Pořád jsem byl jakýsi unaveně sjetý. Nebylo mi nijak špatně, kocovina, ani bolest hlavy, to ne. Ale prostě jsem byl takový spavý. Rodiče mě rozveselili, povídali se mnou, vyfotili mě, a tak dále. Máma u mě seděla, držela mě za ruku přes přihrádku (to abych se ani nepokoušel nikam zvedat a chodit!) a vykládala mi něco. Já to vnímal, přitakával, ale co pár minut jsem u toho usínal. Udržet koncentraci se nedalo. Pak odešli domů. Sestra mi donesla večeři. Vývar a bobík. Dobré kombo. :-D Vývar byla jen nažloutlá teplá voda. Dal jsem si tři lžičky. Pak mě to začalo štvát. Bambule pod nosem vadila jako prase. Málem jsem to do ní dvakrát nalil. Zkuste si do nosu strčit dvě mrkve a pod to přivázat bramboru a pak jíst polévku lžící. Žůžo. Tak jsem si dal bobíka, toho co znáte z reklamy pro děti. To bylo o dost lepší. Bobík totiž drží na lžíci i vzhůru nohama, takže se dal do úst vkládat naopak. No prostě šel sníst, tak jsem ho snědl :D Pak jsem se nudil. Psát se mi nechtělo, ani moc nic jiného. Pustil jsem si na chvíli televizi, kterou jsem měl na pokoji jen sám pro sebe. Měl jsem jen 5 kanálů. Zklamání. ČTčka, Nova, Prima. No nazdar. Byl večer a zprávy. Samé sračky všude. Vypl jsem to, protože mi to stejně nedělalo dobře soustředit se na telku. Sestra mi za chvíli přinesla dva paraleny na bolest. Ne že by mě nos nějak bolel, ale tlačilo to tam uvnitř, tak jsem si je dal. O trochu lepší to bylo. Měl jsem nos totálně vycpaný tamponádou, úplně komplet. Byl jako nos černocha. Pěkně nadutý a široký. Pod ním apartní bambule. A ještě jsem měl celý xicht natřený oranžovou desinfekcí. Na levé straně nosu jsem měl dost zaschlé krve. Byl jsem fešák. :)
Pospával jsem na posteli v sedě a jen přemýšlel. Kolem desíti přišla sestra a dala mi prášek na spaní. Zkusíme to. První noc po zákroku. Zapil jsem ho a šel spát. Bambule tlačila. Nos tekl. Huba slintala. Slintala tak hodně, že když jsem co 30 sekund nepolkl, teklo to ven. Když jsem se na to vykašlal, tak jsem po 5 minutách ležel fousama v kaluži. Super. Párkrát jsem se převrátil a po dlouhé době usnul. Snad po dvou hodinách snahy a totálním svalovém uvolnění z toho prášku, který sjel moje tělo, ale ne hlavu aby usla... Ale nad ránem jsem fakt usnul.
--------------------------------------------
Ráno mě vzbudila ještě za tmy sestřička, která se na mě přišla podívat a říct mi, že je dnes u mě bude sloužit ona. Takže jsem se vzbudil a vidím v hodně tmavém šeru přicházet pěknou blondýnku, která mě zdraví a říká mi: "Dobré ráno. Dneska budu vaše sestra." Tak jsem jen v rychlosti nahodil: "Ok, super. Sluší vám to." Načež ona řekla: "Vám taky." A já se smíchem: "No jasně!" :-D Huba pořád natřená na oranžovo, pod nosem bambule, na nose krev, ale slušelo mi to v tom šeru. Byla milá a hodná. Hned jsem znova usnul. Probudila mě opět zanedlouho, když mi nesla snídani. Položila mi ji na stůl a řekla, ať chvíli počkám a nechám si vystydnout čaj nebo co. Jo, to jsem taky chtěl, ještě počkat. Převrátil jsem oko a spal dál. Probudil jsem se až o dost později když přišla jiná sestra, která chtěla dojedenou snídani odnést. Problém byl, že já se ji ještě ani nedotkl. Prostě jsem to prospal. Tak jsem ji poprosil, ať mi ji tam ještě nechá, že si ji rychle sním a tak jsem taky učinil. Pak jsem se poflakoval a čekal na ranní vizitu. Na tu jsem se měl dostavit na ošetřovnu, což bylo pár metrů po chodbě. Trochu jsem si umyl obličej, abych nevypadal jako naprostý zombie, ale úplně se mi to nepodařilo, protože ta oranžáda prostě moc smýt nešla a navíc s tou bambulí pod nosem převázanou kolem hlavy a napuchlým nosem se člověku na obličej nechce zrovna moc tlačit. Tak jsem si jen upravil zástěru, klasického anděla co se oblíká zepředu a zavazuje vzadu, ve kterém jsem byl celou dobu od operace až doteď. Vyměnili mi ho akorát jednou, protože ten původní byl mírně propocen. Takže jsem vypadal pořád jako předtím, než mě vezli na sál. Šel jsem tedy k ošetřovně a stál přede dveřmi. Uvnitř doktor zrovna kecal s nějakým pacientem, který tam byl na operaci ucha. Stál jsem tam pár minut a začala mi být zima na záda, tak jsem si zašel do pokoje pro župan. V něm jsem si sedl před ošetřovnu. Seděl jsem a poslouchal o operaci ucha. Začalo mi být v županu horko, tak jsem se postavil a zase si ho sundal. Jak jsem tak dále poslouchal ty řeči o operování ucha, bylo mi horko nějak víc a začalo mi být nedobře. Jojo. Už jsem zase cítil jak to na mě jde jako minule. Horko, pot, a zmenšující se zorný úhel :-D Prostě jsem kolaboval. Seděl jsem za rohem a rozdýchával to. Uvažoval jsem, jestli mám něco někomu říct, nebo křičet že je mi špatně, ale pak jsem si samozřejmě řekl, že tady nebudu dělat scény a že to už mám pod kontrolou. Už jsem si myslel, že budu ok, když mě to zmohlo natolik, že jsem si jen v duchu řekl: "Jen na chvíli zavřu oči ať se mi uleví." a na pár sekund jsem opravdu vsedě omdlel. Ano, vlastně asi bez příčiny jen kvůli těm kecům o operovaném uchu a horku. Po pár vteřinách jsem oči otevřel a už to bylo lepší, ale na moment jsem vědomí prostě fakt ztratil. Byl jsem kompletně orosen, ale už mi bylo vcelku fajn, přecházelo to. Zrovna vyšla sestra z ošetřovny s pacientem a říkala, že můžu jít dovnitř. Když mě viděla, zděsila se a ptala se mě jestli mi je dobře. Řekl jsem, že teď už jo, zvedl se, a vešel dovnitř :) Doktora jsem samozřejmě neoblbnul, tomu bylo jasné, že jsem před chvílí odpadával, když jsem byl bledý a zpocený, tak mě na chvíli zaklonil na sedátku, zatímco jsme mluvili o mém nose. Sdělil mi jak bude co následovat a já to odkýval. Pak jsem šel zpět na pokoj, kde mi sestra vyměnila mou opět propocenou zástěru. Lehl jsem si a odpočíval.
Za chvíli dorazil kámoš Dash, čímž mě v tuto hodinu velmi překvapil. Pokecali jsme a on pak šel do práce. Udělal mi radost. Ani se mi pak už nechtělo tak spát. Navíc mi chodily pořád SMSky.
Zanedlouho se na mě přišel podívat i pan primář. Sympatický chlapík. Řekl mi pár informací ohledně dalšího průběhu. Poté přišla sestra a ptala se mě jaké jídla bych chtěl na obědy, večeře a snídaně. Ano, mohl jsem si vybrat a sám si vytvořit menu! Tak jsem tam něco navolil, sestra si to zapsala a odešla plnit má gurmánská přání :) Zanedlouho mi přinesli super oběd dle mého designu. Vybral jsem si polévku s kapáním, svíčkovou a kompot. Sestra to přinesla všechno na tácu a já už se těšil. Ještě před tím jsem ale chtě nechtě dostal nitrožilní předkrm. Než jsem se mohl pustit do jídla, přišla ta milá blond sestřička s táckem, stříkačkama a kapákem. První stříkačku mi do kanyly dala na propláchnutí, protože v hadičce bylo trochu mé krve. Za tu jsem se omlouval, že jsem si tam nevědomky nakrvácel. To prý je v pořádku a naopak to znamená, že kanyla stále "funguje". Nic nebolelo. Stočená hadička byla zakončena plastovým "portem" do kterého se dala připojit kapačka, či nasunout stříkačka bez jehly. Sestra tedy proplachovačku zapojila a "fooouk" mi ji přímo do žíly. Studilo to! Jinak naprosto v pohodě :) Pak mi zapojila malou kapačku na bolest (je pravda že mě to trochu tlačilo a pobolívalo) a říkala ať na ni cinknu zvonečkem, až budu mít vykapáno. Za takových 6 minut jsem to podle mě měl v sobě, tak jsem zazvonil. Přišla kapačku sundat, hadičku vyndat, a znova propláchnout stříkačkou s fyziologickým roztokem. Tentokrát pomaleji. Takže před jídlem jsem měl dvě stříkačky a jednu kapačku :D
Pak jsem se pustil rovnou do svíčkové, se kterou jsem trochu bojoval díky všudypřítomné bambuli pod nosem, kterou jsem asi trochu ušpinil. Po svíčce jsem si snědl půl kompotu a dál si pár lžic polévky a byl jsem plný a spokojený, tak jsem si lehnul. Potom přišel pan doktor Janoušek, který mě operoval. Ptal se, jestli tu tamponádu z nosu dáme dneska ven, než odejde po čtvrté hodině. Říkal jsem že jasně. Lepší mít nos volný, než nacpaný čímsi... Bylo tedy domluveno, že to bude dneska. Já myslel, že to bude kolem druhé hodiny, ale nakonec to bylo později.
Kolem dvou hodin odpoledne jsem si tedy myslel, že se vytažení blíží, a zároveň mě to v nose opět začalo nepříjemně tlačit. Cinknul jsem tedy zvonečkem na sestru a zeptal se, zda nemohu dostat ješte jednu dobrotu na bolest do žíly. Bez problému. Takže jsem si zase dal svoje kombo proplachovačka, kapačka, proplachovačka a byl v pohodě. Zrovna když jsem dokapával kapačku tak přišli rodiče na návštěvu. Radostně jsme konverzovali až bylo najednou kolem čtyř hodin a objevil se pan doktor, jestli teda jdeme tahat. Tak jsem říkal jasně, jdeme na to. Od rodičů jsem znal příběh toho, jaký je to horor, když se tamponáda co je v nose dva dny, má vytahovat. Ale byl to poslední horor co mě čeká, pak už nos bude volný a hojit se. Šel jsem tedy s panem doktorem na ošetřovnu a sedl si do křesla a zapřel nohy. Rovnou jsem mu říkal, že se nejspíš složím, jak uvidím svoji krev a jak mi to bude tahat, tak že se předem omlouvám. Říkal že to bude rychlovka a ať se nebojím. Dal mi několik kusů buničinových kapesníků ať si je pořádně držím pod nosem. No aleluja, tak pojďme. Sundal mi bambuli z pod nosu a šlo se na to.
----------- Slabší povahy by teď měly přeskočit na další odstavec ;-)
Pan doktor si nasadil rukavice a řekl mi, že rodiče nejspíš toto měli drsnější, protože když se do nosu dá normální tamponáda z vaty a buničiny, tak tam samozřejmě zaschne a to se pak tahá ven blbě. Oni ale dávají tamponádu z nastříhaných gumových prstů rukavic, či tak něco. Měl jsem tedy v nose zatraceně dlouhé gumové lano. A za to lano začal pan doktor tahat. Šlo to vcelku hladce. Pocit to byl teda hnusný, asi jako by vám někdo tahal kilometrový sopel z nosu co je tam stočený. Do toho to tu a tam něco uvolnilo a moji ruku s tampony zalilo horko. Krev. Ani jsem si nechtěl představovat jak to asi musí vypadat, protože by to bylo tak do hororového filmu. Jedno krvavé gumové lano bylo venku. Moc jsem nekoukal, ale co jsem tak mrkl okem na doktora, tak mohlo mít dobrých 70 cm. A rychle se šlo na druhé. Stále jsem neodpadl! Jsem krutý. Držel jsem ruce, hlavu, a doktor tahal. Z nosu to teklo dost. Najednou to bylo zamnou a já si měl rukou chytnout nos a zmáčknout si ho! Cože? To je asi tak poslední věc, kterou by člověk chtěl v ten moment udělat, ale rozkaz je rozkaz. Tak jsem ho chytl a zmáčkl. Nebolel, což mě překvapilo. Stiskl jsem ho a krev přestala téct na mé ruce. Uff. Tak to bychom měli. Pořád jsem neodpadl! Naprosto překvapen svým hrdinstvím jsem po gratulaci pana doktora sám vyšel ven a šel do pokoje. Rodiče čekali, že mě donesou jak se říká "na Ježíše", tuhého, na ramenou sličných sester, ale nestalo se. Vešel jsem sám, s mírně zakrvácenou hubou a zástěrou, držíc si nos. Ten jsem si měl držet půl hodiny v předklonu. Sedl jsem si na postel za pojízdný stolík, dostal jsem vaničku, nahnul se nad ní, no a držel. Machroval jsem, jak jsem to zvládl a jaký jsem drsný. Do vaničky jsem odplivával krev co tekla zadem do krku. Táta mě vyfotil, abych měl památku na to, jak jsem vypadal jako Bruce Willis na konci každého filmu. Asi za 15 minut mě drsňáctví přešlo a začalo se mi dělat blbě. Jojo! Potřetí to samé. Tentokrát naposledy :) Sdělil jsem rodičům, že se za minutu odporoučím, tak zavolali sestru. Ta došla a já už odpadával. Usadili mě na postel do polosedu, nohy nahoru a za chvíli jsem byl zase přítomen. Ale nos jsem držel! Propocenou a zakrvácenou zástěru mi sestra vyměnila a oblíkl jsem novou. Pak už bylo vše vcelku růžové :-)
Po takovém zážitku jsem byl celkem vyčerpán, tak jsem ležel a odpočíval za sílu dodávající přítomnosti rodičů. Sestra mi donesla večeři, tak jsem se dal do jídla a rodiče šli domů. Až jsem dojedl, pustil jsem si poprvé muziku z iPadu. Jen tak na volno skrz malý repráček. Hlavně že jsem tahal velké sluchátka. Neměl jsem ale nikdy nějak náladu si je dávat na hlavu. Do doby než jsem šel spát jsem jinak nic kloudného nedělal. Koukal jsem asi hoďku na televizi na nějaký seriál na jedničce a kolem desáté jsem to zabalil. Snažil jsem se prve usnout jen tak bez prášku, ale nos nepředvídatelně tekl, a huba taky. Zase jsem slintal jako pes. Vzal jsem si tedy prášek, co mi jej donesla sestra a zkoušel to dále. Nakonec se mi to povedlo. Jak jsem ale ráno vypadal, a jak vypadal polštář, byste vidět nechtěli :-D Když jsem vstal, měl jsem na levé i pravé tváři krásné vodorovné zaschlé řeky od krve od nosu až k uším. Polštář vypadal jako umělecké dílo, rovným dílem poslintán a pokrvácen. Snažil jsem se! Haha. Ale jinak jsem se vyspal kvalitně. Rozhodně lépe než předtím, když jsem pod nosem měl zavázanou bambuli.
-----------------------------------
Sestra mě ráno vzbudila až se snídaní. Kupodivu se mého hororového vzhledu nelekla. Asi je holt zvyklá :) Když mi donesla snídani, standardně jsem otálel a začal ji jíst až pozdě. Sotva jsem se zakousl do prvního ze tří lahodně vypadajících šátečků, přišel za mnou pan doktor, že bude probíhat vizita a čistění nosu. Hmm. No tak dobře. Odložil jsem nakousnutý šáteček, trochu si utáhl zástěru a šel k ošetřovně. Čištění jo? Už jsem se zase viděl jak odpadnu. Nevěděl jsem, co od toho čekat, ale byl jsem vcelku připraven na všechno. Přeci jen jsem toho za posledních 24 hodin zažil dostatek, abych se už jen tak nebál :-D Přišel jsem záhy na řadu a vlezl do ordinace. Tam mi po usazení na křeslo pan doktor do nosu zastrčil dva dráty (no spíše takové placaté jako špejle od nanuku) dlouhé asi 6 cm, omotané vatou napuštěnou s anestezii. Že by to po ránu bylo příjemné se tedy říct nedalo, ale co naplat. S dráty v nose jsem se posadil před ošetřovnu. Cítil jsem klasické umrtvovadlo, které používá i zubař. V nose ne, ale záhadným způsobem i v puse. Za přibližně 5 minut mi strpnula i polovina pusy a půlka jazyka :-D Pak jsem šel opět dovnitř na samotné čistění. Pan doktor vytáhl špejle od nanuku z mého nosu, nyní již pěkně zaneřáděné. Potom vzal odsávačku, což byla asi 8 cm dlouhá kovová trubička, a tu mi celou pomaličku vsunul do nosu, zcela na kolmo k obličeji. Kam to tam dal, netuším, ale prostě vešlo se to tam. Pak začal vysávat jako vysavačem. Třemi tahy mi vysál všechno svinstvo z jedné a pak druhé dírky. Jo, byla to vcelku síla, ale byla tam ta pěkná blonďatá sestřička a já ji útrpně koukal do očí. Se soucitem na mě koukala zpátky, a já držel. Zjevně mi to pomohlo, protože jsem potom neomdlel a překonal to v pohodě! :-) S vyčištěným nosem, který byl dokonce na nějakou tu chvíli trochu průchozí jsem se pak sám odebral na pokoj, kde jsem se stále poněkud necitlivou pusou dojedl načatou snídani.
Bylo už skoro deset hodin a já se proto šel domluvit ohledně svého propuštění. Dnes už to byl poslední den a mě čeká už jen cesta domů! Všechno jsem podstoupil, přežil a už konečně můžu jet domů. Domluvil jsem si na odvoz sanitku, která mě měla odvézt po jedenácté hodině. Ve zbytku času jsem se tedy jakžtakž umyl, sbalil všechny své věci do tašky a čekal. Po jedenácté opravdu dorazil řidič a odvezl mě domů, kde už čekali na můj slavný návrat rodiče.
No, a to je vlastně vše :-)
Odteď již jen litry Vincentky a dalších pomocných ingrediencí do nosu, a všechno bude v pořádku, přepážka rovná, a dýchání volné.
Ještě jednou tedy děkuji všem těm, kteří mě jakkoli podporovali a pomáhali mi projít tímto životním zážitkem, včetně profesionálů z nemocnice Na Homolce.
Úvodem článku bych také chtěl tímto velmi poděkovat mým rodičům za dodání odvahy a celkovou péči o mě po celou dobu příprav, operace, i začátku mé rekonvalescence. Díky, jste skvělí a moc mi to pomohlo.
Následující časované záznamy s přítomným časem jsem tedy začal pro zklidnění svých nervů psát v nemocnici na svém iPadu poté, co jsem tam ráno dorazil, byl přijat, a začal čekat na svou operaci.
-------------------------------
Vstával jsem v 5 hodin ráno abychom v nemocnici byli na 6:30. Ne že by se přesně v tento čas začalo něco reálně dít, ale papírově začíná příjem pacientů. Jediný papír, který jsem měl při svém příchodu zde předložit, jsem zapomněl doma v batohu. Snad jej nebudou potřebovat. Je to jen papír se začátkem pracovní neschopnosti, nic víc.
Byl jsem dočasně umístěn na klasický pokoj pro tři lidi, jelikož můj V.I.P. pokoj ještě není připraven, protože tam stále je nějaký pacient z předchozího dne, který ještě nebyl propuštěn. Zatím jsem se tedy přihlásil na svou zaheslovanou WiFi, která je v ceně mého nadstandardu v tomto drahém hotelu. Trochu jsem pozevlil na internetu. Malou chvíli jsem strávil čtením jídelníčku na chodbě. Mezitím přišla sestřička pánovi z pokoje napíchnut kanylu. Sedl jsem si ke svému iPadu na malém stolku v pokoji a řekl si, že se podívám do čeho jdu a koukal co je kanyla. Nebylo to na mě, takže jsem si řekl, že pohoda. Dobrá zpráva je, že to není taková ta 3 mm hrubá jehla, kterou mi kdysi ukazoval děda, protože tu jsem za kanylu považoval. Radost jsem z toho však mít nestihl. Jakmile sestra doutírala trochu krve z pánovy ruky a jehlu mu tam zalepila, udělalo se mi šoufl. :-D Jojo! Už jsem cítil jak to na mě jde a jak mě pomalu vědomí opouští. Sestra i pán na pár minut odešli z pokoje a mě polila vlna horka až jsem se z toho spotil. Lehl jsem hlavou na stůl do klasické polohy na čtenáře a rozdýchával jsem to. Za 5 minut jsem byl OK. Tyvole! Jsem sralbotka jak prase, to snad není možné :-D Až to píchnou mě tak to vidím jasně, asi se složím a nazdar. Na prášek na strach nebudu mít čas. Hah, no tak uvidíme. Zatím čekám na ten pokoj a dodávám si odvahy!
Mám čas, hodně času.
Pán půjde na jakési ozařování zubů. Premedikaci, tedy prášek proti strachu odmítl, protože hraje frajera :D Já si ji (asi se to podle anesteziologa dá do žíly co jsem pochopil) dát nechám, abych byl trochu zfičený. No když už za to platím tak ať mi je aspoň fajn ne? Taky má už pán werichovské zářivě bílé punčochy nad kolena s načechraným obroučkem. Vypadá jako ode dvora. Vypadá jako by měl jít do divadla. Zavázal jsem mu nafasovanou zástěru a už čeká na operaci. Ještě paruku by mu mohli dát k těm punčochám aby vypadal zcela divadelně. Už se na ně těším. Nesnáším svěravé věci na nohách a tyhle punčochy vypadají těsně jak svině. Naštěstí nejsou přes stehna, tak to snad vydržím. Ptal jsem se taky na zapomenutý papír a naštěstí to není žádný problém, stačí odpoledne.
Uvědomil jsem si, že vlastně ta kanyla bude nejhorší úkon, u kterého budu přítomen :D pak se svezu, sjedu, a teleportuju někam na pooperační pokoj. Pak už to bude jen lepší a bude to zamnou. Tož co. LEH-KÉÉ.
Tak si pána odvezli.
Je 9:21. Přijela sestra s vozidlem a na držáku na lahve bylo fixou napsané jméno metalové kapely "SLAYER", haha. Jak si pán přelézal na svůj povoz, všimla si sestra že má ještě pod zástěrou trenky. Přišla druhá sestra a první se ji ptá: "se zubama trenky dolů?" A druhá: "se zubama jo. Na oční trenky můžou být myslím, ale zuby, to ne". Tak jsem se zasmál, abych pána povzbudil a říkal jsem že zuby, to už je moc dole, ne tak nahoře jako oči, že tam už si jistí nejsou. Tak on říkal, že teda snad mu budou dělat ty zuby, když si svlíkal trenky. :-D Nemocniční humor. Na to se připravte...
9:30 sestra se mi omlouvá, že můj V.I.P. Salonek není ještě připraven. Že prý ještě tak půl hoďky. Asi si lehnu. Prý můžu :D je pravda že se tady ke mě chovají velmi vlídně. Tolikrát mi "Pane Inženýre..." Od promocí nikdo za den neřekl, hahh.
10:15 tak už mám svůj pokoj :) je pěkný, na nemocnici. Na hotel za 1400 na noc ne, ale na nemocnici jo :) všechno tady mám pěknější než ostatní a pro sebe. A hlavně klid. Stěny nejsou jen bílé, ale obložené imitací dřeva a zelenou barvou, plovoucí podlaha, stolík a dvě židle co nevypadají jak z minulého tisíciletí, lednička, televize a vlastní koupelnozáchod. Caaaajk.
10:58 jsem ready! Oblečen v ladný kostým a werichovské punčošky, naostro, s cedulkou. Píchli mi do ruky podkožní injekci - ředič krve, a spolkl jsem tabletku abych neměl strach. Kanylu nemám. Asi nedostanu. Tož a půjde se na to. Příště budu psát bůhví kdy a v jakém stavu. Pojedu jak do nebe, bez ničeho. Nemám ani prstýnek, náramek, nic. Ani v břichu nic nemám a to mě štve nejvíc, protože mám hlad jak cip. Je to jako jízda na onen svět. Nikdo si s sebou nic nevezme. I sebeserióznější člověk by si musel dát úsměvné punčochy než by vyjel vstříc neznámu a uspání. Tak držte palce. Jdu se vyčurat a "spát"! :)
-------------------------------------------------------------------------------------------
Zde první část mého vyprávění končí, neboť jsem iPad zavřel do stolku a za pár minut byl odvezen na operační sál, kde jsem šel rovnou pod nůž. Mohlo být tedy něco po 11. hodině. Vzhledem k tomu, že to legrace (která mě neopustila až do pooperačního "probrání") tedy nebyla, jsem už toho dne na psaní neměl ani pomyšlení. První další záznam do iPadu jsem napsal až další den večer v 17:47, kdy jsem si jen heslovitě napsal odrážky, které rozepíšu do formy vyprávění až teď, několik dní po operaci, pěkně z domu. To abych na nic nezapomněl, protože hlava nehezké vzpomínky rychle maže.
Druhou část zpětně reprodukovaného vyprávění tedy začnu tam kde jsem minule skončil, tedy jak jsem jel povozem na sál.
------------------------------------------------------------------------------------------
Tak si pro mě přijel pán s jezdícím lůžkem, že jdeme na to. Trochu jsme zažertovali o punčochách a mém ohozu, to abych nemusel myslet na to, co přijde. Taky s námi šla jedna sestra. Vezli mě chodbama vlevo vpravo a já poprvé naživo viděl svět kamerou jako z filmu, kdy jen vidíte jedoucí strop a necháte se někam vleže vézt. Pak výtah, pár zatáček a už jsme byli na sále. Vjeli jsme tam a zrovna vyvezli ze sálu na lůžku nějakou paní. Měla zelenou čepici na hlavě, na puse dýchací masku s kyslíkem a vedlo k ní několik trubiček. Dýchala, ale jinak byla mimo. Tak takhle budu za chvíli vypadat taky, pomyslel jsem si, ale můj prášek na strach mi rychle vyhnal chmury z hlavy. Medik po mě chtěl ať přesednu do kolečkového křesla. Tak jsem přesedl. Dal mi na hlavu stejnou síťkovou zelenou čepici. Něco rádoby vtipného jsem na to řekl, ale co, to už nevím. Za moment mě v kolečkovém křesle navezli na sál, kde uprostřed byl velký stůl, světla a mraky vybavení. Prý jestli si přelezu sám, nebo mi mají pomoct. Tak jsem se zvedl a sám si lehl na ten stůl, mou finální destinaci. V tento moment když to píšu se přiznám, že mám větší strach a prožívám to znova, ale když jsem si tam lehal reálně, nějak extra ve stresu jsem nebyl. :) Asi ten prášek fakt pomohl! Objevily se u mě tři hlavy v zelených čepicích. Starší paní "nalevo dole" (protože odteď jsem koukal do stropu, ležím na stole!) chtěla moji ruku. Respektive že mi napíchne kanylu. Tak jsem ruku odevzdal. Radost jsem neměl, ale co už. Řekla že prý to je trochu tlustší jehla a může to být nepříjemné, ale že to bude rychle. Souhlasně jsem jen zabručel a dění kolem ruky ignoroval. Moc na výběr jsem totiž stejně neměl. Píchlo to, a bylo to. Nedíval jsem se tam. Napravo byla druhá hlava mladého kluka mého věku. Medik co se zaučoval. Ptal se mě, jestli se může dívat. Říkal jsem mu, že jasně, že to má dobrý, že "jen" kouká, ne jako já! :) Ale já vlastně taky jen koukal. "Nahoře" jsem viděl hlavu pana doktora Janouška, kterého jsem vůbec nepoznal. Řekl jsem paní nalevo, ať mi řekne, až mi pustí do žíly tu anestezii, že chci schválně počítat, za jak dlouho mě to "sejme". Říkala, že není problém, že to bude co nevidět a že mi řekne. Mladý medik mi s humorem říká: "Jo, takoví jsou nejlepší, když něco říkají a uprostřed věty najednou abbbhrrgleeeeee.... a je po nich". Já řekl jen něco jako: "Nojo, aspoň je sranda." a on říkal že jasně. Pak paní řekla že mi to teda dává a jdeme na to. Řekl jsem tedy: "Tak řeknu to jako Arnold: I'll be back." a pak jsem počítal, jedna, dvě, tři, čtyři a jak jsem byl u té čtyřky a koukal na ty velké chirurgické světla nade mnou, najednou se mi nějak ulevilo a jako v nějakém filmu se jaksi zpomalil čas a mé vnímání světa a všechno začalo citelně "plavat". Řekl jsem (tedy snad, alespoň já mám za to, že jsem to opravu nahlas řekl): Už..... to... cítím....
No a to bylo vše, kamarádi.
Zde mé nepřetržité vnímání kontinua zcela rázně končí. Od rodičů jsem slyšel, že "jak člověk vypne, tak taky najede". U obou to platilo. Táta usnul v pohodě, tak v pohodě a s humorem zase obživnul. Máma byla ve stresu, tak se ve stresu prý taky probrala a dělala halo. :D Svou zkušeností to ale potvrdit nemohu. Mi tedy v hlavě nezůstalo ani zrnko z předchozího dění. Najel jsem zcela naformátovaný a kdyby se mě v ten moment někdo zeptal jak se jmenuju a kdo jsem, nevěděl bych. Vzhůru tedy do další části, kdy jsem se probudil. Části vskutku zážitkové, pooperační.
-------------------------------------------------------------------------------------
(ležím na zádech)
.............
.....
Něco pípá...
Nějací lidé mluví...
Je tma....
Hlasy doléhají ze strašné dálky. Jako byste se zavřeli ve velké hale a někdo volal od vchodu, do tmy....
Pohyb.
Co se děje?
Někdo mě oslovil příjmením. Mě? O co jde? Co je to za sen?
Slyšel jsem: "Pane inženýre..... pane.... máte to za sebou". Pořád něco pípalo. Začalo mi to docházet. To jsem já, tady, a někdo po mě něco chce! Myšlenky přicházely strašně rychle a ještě rychleji mizely. Pořád byla všude tma. Nemohl jsem otevřít oči! Necítil jsem tělo, ruce ani nohy. Nemohl jsem s ničím pohnout. A někdo po mě něco chtěl. Začal jsem cítit strašnou bambuli místo nosu. Byla nepříjemná, velká, trochu tlačila, a maličko bolela, ale nic drsného. Asi mě z operačního stolu přendávali na povoz, aby mě mohli odvézt. Hlasy byly pořád hlasitější a bližší a já měl čím dál více v hlavě takový zmatek, že jsem naprosto nerozuměl tomu, co říkají. Ale měl jsem neodbytný pocit, že po mě něco chtějí, abych nějak spolupracoval, či prostě ze sebe cokoli vymáčkl, ale nešlo to. A já tolik chtěl. Najednou mě to začalo strašně mrzet, že jsem v takovém nespolupracujícím bídném stavu a proto jsem na jeden či dva nádechy zabrečel. To byla jediná komunikace, které jsem byl schopen. Někdo mi chlácholivým hlasem řekl: "Nebrečte." a tak jsem sám nad sebou přestal brečet. A odpadl jsem.
...
..
Cítím, že mě vleže vezou, povoz zabočuje tu a támhle, drnc drnc. Pořád všude tma. Nevidím ani prd. Něco mám na hubě. Je to nepříjemné. Tak nic...
...
..
"Ták pane, už jsme na pokoji, přelezeme na postel, zkusíte nám pomoct?" ptá se někdo odněkaď hlasem, který jsem už předtím slyšel. Naráz jsem měl velmi kooperativní dobrou náladu a cítil jsem jak loktama pomáhám přelézat doleva na měkkou postel. Asi jsem tomu moc nedal, ale v ten moment mi to přišlo že na tom strašlivě makám. :D Hned nato jsem odpadl.
...
..
Hlas mladé sestřičky zprava mě budí. Otvírám oči! :) Vidím teda docela prd, ale něco jo! Byl jsem u sebe na pokoji v posteli. Měl jsem na hubě jakýsi velký modrý průhledný plast. Hlavně na puse, ale i kolem nosu. Velkého baňatého a nepříjemně tlačícího nosu. Zvedám pravou ruku k hlavě a za cosi potahuju. Na ukazováku pravé ruky mám jakousi plastovou klapku ze které vede hadička bůhvíkam. Ukazuju tím prstem na svou masku a povídám: "To! Chci sundat!!" protože jsem nebyl ještě úplně střízliv a pln šarmu :-D a ta maska prostě jen tlačila na hubě. Sestřička na to mile povídá: "Nené pane, s tím teď budete 2 hodiny ležet, to máte na dýchání, tady." a ukazuje na trubku, která z masky vede do portu konzole nade mnou. Kyslík! Aha. To jako aby se mi dobře dýchalo. Naráz jsem to pochopil. :D Ještě jsem koukl kolem sebe, jen tak očima. Byl jsem celý zatrubkovaný. Z levé ruky kapačka, trubička nahoru. Z pravé taky, z klapky na prstu, trubička někam. Od pusy trubka kamsi do díry. Tak jo. Dvě hodiny. To je krutě dlouho! Nechtělo se mi to vydržet ani minutu, ale tak nějak jsem si uvědomil, že nemám úplně na výběr a taky se mi nic nechtělo. Zavřel jsem teda oči a soustředil se na masku. Je fakt, že to z ní tak pěkně fouká... Zhluboka jsem se nadechl.. Ách, to je docela fajn. Nadechl jsem se ještě jednou. Nějak mě to uvolnilo a já blahem odpadl.. :-D
...
..
Zase mě vzbudila sestřička. Prý jestli vše v pořádku. Řekl jsem že jasně. Kecal jsem. Vůbec jsem nevěděl o co jde. Říkala: "No vidíte. Ještě hodinku." Juhů, to je vcelku rychlost. Trochu jsem si poupravil masku na nose aby tak netlačila. Tak ještě zavřu oči na chvíli. Nádech, výdech. Náááádech...
...
..
Někdo mi sundává masku. Hurá! To bylo celkem lehké :) Sestra že prý mi vymění bambuli pod nosem. Tak jo. Sice nevím o co jde, ale pojďme. Něco mi odvazuje zpoza uší. Aha, mám pod nosem velký nasáklý tampon, který mám zavázaný kolem hlavu aby mi tam držel. Byl už nasáklý, tak mi sestra dala nový čistý. Ať prý ležím pěkně, že se na mě chodí dívat jak se mi vede. Není problém. Dám hlavu na stranu a už jsem jak dřevo.
...
Spím si tak a naráz zase hlasy. Tentokrát rodiče. Přišli na první návštěvu. Už byl asi večer. O čase jsem naprosto neměl ponětí a neřešil nic. Nebyl jsem ještě úplně online. Pořád jsem byl jakýsi unaveně sjetý. Nebylo mi nijak špatně, kocovina, ani bolest hlavy, to ne. Ale prostě jsem byl takový spavý. Rodiče mě rozveselili, povídali se mnou, vyfotili mě, a tak dále. Máma u mě seděla, držela mě za ruku přes přihrádku (to abych se ani nepokoušel nikam zvedat a chodit!) a vykládala mi něco. Já to vnímal, přitakával, ale co pár minut jsem u toho usínal. Udržet koncentraci se nedalo. Pak odešli domů. Sestra mi donesla večeři. Vývar a bobík. Dobré kombo. :-D Vývar byla jen nažloutlá teplá voda. Dal jsem si tři lžičky. Pak mě to začalo štvát. Bambule pod nosem vadila jako prase. Málem jsem to do ní dvakrát nalil. Zkuste si do nosu strčit dvě mrkve a pod to přivázat bramboru a pak jíst polévku lžící. Žůžo. Tak jsem si dal bobíka, toho co znáte z reklamy pro děti. To bylo o dost lepší. Bobík totiž drží na lžíci i vzhůru nohama, takže se dal do úst vkládat naopak. No prostě šel sníst, tak jsem ho snědl :D Pak jsem se nudil. Psát se mi nechtělo, ani moc nic jiného. Pustil jsem si na chvíli televizi, kterou jsem měl na pokoji jen sám pro sebe. Měl jsem jen 5 kanálů. Zklamání. ČTčka, Nova, Prima. No nazdar. Byl večer a zprávy. Samé sračky všude. Vypl jsem to, protože mi to stejně nedělalo dobře soustředit se na telku. Sestra mi za chvíli přinesla dva paraleny na bolest. Ne že by mě nos nějak bolel, ale tlačilo to tam uvnitř, tak jsem si je dal. O trochu lepší to bylo. Měl jsem nos totálně vycpaný tamponádou, úplně komplet. Byl jako nos černocha. Pěkně nadutý a široký. Pod ním apartní bambule. A ještě jsem měl celý xicht natřený oranžovou desinfekcí. Na levé straně nosu jsem měl dost zaschlé krve. Byl jsem fešák. :)
Pospával jsem na posteli v sedě a jen přemýšlel. Kolem desíti přišla sestra a dala mi prášek na spaní. Zkusíme to. První noc po zákroku. Zapil jsem ho a šel spát. Bambule tlačila. Nos tekl. Huba slintala. Slintala tak hodně, že když jsem co 30 sekund nepolkl, teklo to ven. Když jsem se na to vykašlal, tak jsem po 5 minutách ležel fousama v kaluži. Super. Párkrát jsem se převrátil a po dlouhé době usnul. Snad po dvou hodinách snahy a totálním svalovém uvolnění z toho prášku, který sjel moje tělo, ale ne hlavu aby usla... Ale nad ránem jsem fakt usnul.
--------------------------------------------
Ráno mě vzbudila ještě za tmy sestřička, která se na mě přišla podívat a říct mi, že je dnes u mě bude sloužit ona. Takže jsem se vzbudil a vidím v hodně tmavém šeru přicházet pěknou blondýnku, která mě zdraví a říká mi: "Dobré ráno. Dneska budu vaše sestra." Tak jsem jen v rychlosti nahodil: "Ok, super. Sluší vám to." Načež ona řekla: "Vám taky." A já se smíchem: "No jasně!" :-D Huba pořád natřená na oranžovo, pod nosem bambule, na nose krev, ale slušelo mi to v tom šeru. Byla milá a hodná. Hned jsem znova usnul. Probudila mě opět zanedlouho, když mi nesla snídani. Položila mi ji na stůl a řekla, ať chvíli počkám a nechám si vystydnout čaj nebo co. Jo, to jsem taky chtěl, ještě počkat. Převrátil jsem oko a spal dál. Probudil jsem se až o dost později když přišla jiná sestra, která chtěla dojedenou snídani odnést. Problém byl, že já se ji ještě ani nedotkl. Prostě jsem to prospal. Tak jsem ji poprosil, ať mi ji tam ještě nechá, že si ji rychle sním a tak jsem taky učinil. Pak jsem se poflakoval a čekal na ranní vizitu. Na tu jsem se měl dostavit na ošetřovnu, což bylo pár metrů po chodbě. Trochu jsem si umyl obličej, abych nevypadal jako naprostý zombie, ale úplně se mi to nepodařilo, protože ta oranžáda prostě moc smýt nešla a navíc s tou bambulí pod nosem převázanou kolem hlavy a napuchlým nosem se člověku na obličej nechce zrovna moc tlačit. Tak jsem si jen upravil zástěru, klasického anděla co se oblíká zepředu a zavazuje vzadu, ve kterém jsem byl celou dobu od operace až doteď. Vyměnili mi ho akorát jednou, protože ten původní byl mírně propocen. Takže jsem vypadal pořád jako předtím, než mě vezli na sál. Šel jsem tedy k ošetřovně a stál přede dveřmi. Uvnitř doktor zrovna kecal s nějakým pacientem, který tam byl na operaci ucha. Stál jsem tam pár minut a začala mi být zima na záda, tak jsem si zašel do pokoje pro župan. V něm jsem si sedl před ošetřovnu. Seděl jsem a poslouchal o operaci ucha. Začalo mi být v županu horko, tak jsem se postavil a zase si ho sundal. Jak jsem tak dále poslouchal ty řeči o operování ucha, bylo mi horko nějak víc a začalo mi být nedobře. Jojo. Už jsem zase cítil jak to na mě jde jako minule. Horko, pot, a zmenšující se zorný úhel :-D Prostě jsem kolaboval. Seděl jsem za rohem a rozdýchával to. Uvažoval jsem, jestli mám něco někomu říct, nebo křičet že je mi špatně, ale pak jsem si samozřejmě řekl, že tady nebudu dělat scény a že to už mám pod kontrolou. Už jsem si myslel, že budu ok, když mě to zmohlo natolik, že jsem si jen v duchu řekl: "Jen na chvíli zavřu oči ať se mi uleví." a na pár sekund jsem opravdu vsedě omdlel. Ano, vlastně asi bez příčiny jen kvůli těm kecům o operovaném uchu a horku. Po pár vteřinách jsem oči otevřel a už to bylo lepší, ale na moment jsem vědomí prostě fakt ztratil. Byl jsem kompletně orosen, ale už mi bylo vcelku fajn, přecházelo to. Zrovna vyšla sestra z ošetřovny s pacientem a říkala, že můžu jít dovnitř. Když mě viděla, zděsila se a ptala se mě jestli mi je dobře. Řekl jsem, že teď už jo, zvedl se, a vešel dovnitř :) Doktora jsem samozřejmě neoblbnul, tomu bylo jasné, že jsem před chvílí odpadával, když jsem byl bledý a zpocený, tak mě na chvíli zaklonil na sedátku, zatímco jsme mluvili o mém nose. Sdělil mi jak bude co následovat a já to odkýval. Pak jsem šel zpět na pokoj, kde mi sestra vyměnila mou opět propocenou zástěru. Lehl jsem si a odpočíval.
Za chvíli dorazil kámoš Dash, čímž mě v tuto hodinu velmi překvapil. Pokecali jsme a on pak šel do práce. Udělal mi radost. Ani se mi pak už nechtělo tak spát. Navíc mi chodily pořád SMSky.
Zanedlouho se na mě přišel podívat i pan primář. Sympatický chlapík. Řekl mi pár informací ohledně dalšího průběhu. Poté přišla sestra a ptala se mě jaké jídla bych chtěl na obědy, večeře a snídaně. Ano, mohl jsem si vybrat a sám si vytvořit menu! Tak jsem tam něco navolil, sestra si to zapsala a odešla plnit má gurmánská přání :) Zanedlouho mi přinesli super oběd dle mého designu. Vybral jsem si polévku s kapáním, svíčkovou a kompot. Sestra to přinesla všechno na tácu a já už se těšil. Ještě před tím jsem ale chtě nechtě dostal nitrožilní předkrm. Než jsem se mohl pustit do jídla, přišla ta milá blond sestřička s táckem, stříkačkama a kapákem. První stříkačku mi do kanyly dala na propláchnutí, protože v hadičce bylo trochu mé krve. Za tu jsem se omlouval, že jsem si tam nevědomky nakrvácel. To prý je v pořádku a naopak to znamená, že kanyla stále "funguje". Nic nebolelo. Stočená hadička byla zakončena plastovým "portem" do kterého se dala připojit kapačka, či nasunout stříkačka bez jehly. Sestra tedy proplachovačku zapojila a "fooouk" mi ji přímo do žíly. Studilo to! Jinak naprosto v pohodě :) Pak mi zapojila malou kapačku na bolest (je pravda že mě to trochu tlačilo a pobolívalo) a říkala ať na ni cinknu zvonečkem, až budu mít vykapáno. Za takových 6 minut jsem to podle mě měl v sobě, tak jsem zazvonil. Přišla kapačku sundat, hadičku vyndat, a znova propláchnout stříkačkou s fyziologickým roztokem. Tentokrát pomaleji. Takže před jídlem jsem měl dvě stříkačky a jednu kapačku :D
Pak jsem se pustil rovnou do svíčkové, se kterou jsem trochu bojoval díky všudypřítomné bambuli pod nosem, kterou jsem asi trochu ušpinil. Po svíčce jsem si snědl půl kompotu a dál si pár lžic polévky a byl jsem plný a spokojený, tak jsem si lehnul. Potom přišel pan doktor Janoušek, který mě operoval. Ptal se, jestli tu tamponádu z nosu dáme dneska ven, než odejde po čtvrté hodině. Říkal jsem že jasně. Lepší mít nos volný, než nacpaný čímsi... Bylo tedy domluveno, že to bude dneska. Já myslel, že to bude kolem druhé hodiny, ale nakonec to bylo později.
Kolem dvou hodin odpoledne jsem si tedy myslel, že se vytažení blíží, a zároveň mě to v nose opět začalo nepříjemně tlačit. Cinknul jsem tedy zvonečkem na sestru a zeptal se, zda nemohu dostat ješte jednu dobrotu na bolest do žíly. Bez problému. Takže jsem si zase dal svoje kombo proplachovačka, kapačka, proplachovačka a byl v pohodě. Zrovna když jsem dokapával kapačku tak přišli rodiče na návštěvu. Radostně jsme konverzovali až bylo najednou kolem čtyř hodin a objevil se pan doktor, jestli teda jdeme tahat. Tak jsem říkal jasně, jdeme na to. Od rodičů jsem znal příběh toho, jaký je to horor, když se tamponáda co je v nose dva dny, má vytahovat. Ale byl to poslední horor co mě čeká, pak už nos bude volný a hojit se. Šel jsem tedy s panem doktorem na ošetřovnu a sedl si do křesla a zapřel nohy. Rovnou jsem mu říkal, že se nejspíš složím, jak uvidím svoji krev a jak mi to bude tahat, tak že se předem omlouvám. Říkal že to bude rychlovka a ať se nebojím. Dal mi několik kusů buničinových kapesníků ať si je pořádně držím pod nosem. No aleluja, tak pojďme. Sundal mi bambuli z pod nosu a šlo se na to.
----------- Slabší povahy by teď měly přeskočit na další odstavec ;-)
Pan doktor si nasadil rukavice a řekl mi, že rodiče nejspíš toto měli drsnější, protože když se do nosu dá normální tamponáda z vaty a buničiny, tak tam samozřejmě zaschne a to se pak tahá ven blbě. Oni ale dávají tamponádu z nastříhaných gumových prstů rukavic, či tak něco. Měl jsem tedy v nose zatraceně dlouhé gumové lano. A za to lano začal pan doktor tahat. Šlo to vcelku hladce. Pocit to byl teda hnusný, asi jako by vám někdo tahal kilometrový sopel z nosu co je tam stočený. Do toho to tu a tam něco uvolnilo a moji ruku s tampony zalilo horko. Krev. Ani jsem si nechtěl představovat jak to asi musí vypadat, protože by to bylo tak do hororového filmu. Jedno krvavé gumové lano bylo venku. Moc jsem nekoukal, ale co jsem tak mrkl okem na doktora, tak mohlo mít dobrých 70 cm. A rychle se šlo na druhé. Stále jsem neodpadl! Jsem krutý. Držel jsem ruce, hlavu, a doktor tahal. Z nosu to teklo dost. Najednou to bylo zamnou a já si měl rukou chytnout nos a zmáčknout si ho! Cože? To je asi tak poslední věc, kterou by člověk chtěl v ten moment udělat, ale rozkaz je rozkaz. Tak jsem ho chytl a zmáčkl. Nebolel, což mě překvapilo. Stiskl jsem ho a krev přestala téct na mé ruce. Uff. Tak to bychom měli. Pořád jsem neodpadl! Naprosto překvapen svým hrdinstvím jsem po gratulaci pana doktora sám vyšel ven a šel do pokoje. Rodiče čekali, že mě donesou jak se říká "na Ježíše", tuhého, na ramenou sličných sester, ale nestalo se. Vešel jsem sám, s mírně zakrvácenou hubou a zástěrou, držíc si nos. Ten jsem si měl držet půl hodiny v předklonu. Sedl jsem si na postel za pojízdný stolík, dostal jsem vaničku, nahnul se nad ní, no a držel. Machroval jsem, jak jsem to zvládl a jaký jsem drsný. Do vaničky jsem odplivával krev co tekla zadem do krku. Táta mě vyfotil, abych měl památku na to, jak jsem vypadal jako Bruce Willis na konci každého filmu. Asi za 15 minut mě drsňáctví přešlo a začalo se mi dělat blbě. Jojo! Potřetí to samé. Tentokrát naposledy :) Sdělil jsem rodičům, že se za minutu odporoučím, tak zavolali sestru. Ta došla a já už odpadával. Usadili mě na postel do polosedu, nohy nahoru a za chvíli jsem byl zase přítomen. Ale nos jsem držel! Propocenou a zakrvácenou zástěru mi sestra vyměnila a oblíkl jsem novou. Pak už bylo vše vcelku růžové :-)
Po takovém zážitku jsem byl celkem vyčerpán, tak jsem ležel a odpočíval za sílu dodávající přítomnosti rodičů. Sestra mi donesla večeři, tak jsem se dal do jídla a rodiče šli domů. Až jsem dojedl, pustil jsem si poprvé muziku z iPadu. Jen tak na volno skrz malý repráček. Hlavně že jsem tahal velké sluchátka. Neměl jsem ale nikdy nějak náladu si je dávat na hlavu. Do doby než jsem šel spát jsem jinak nic kloudného nedělal. Koukal jsem asi hoďku na televizi na nějaký seriál na jedničce a kolem desáté jsem to zabalil. Snažil jsem se prve usnout jen tak bez prášku, ale nos nepředvídatelně tekl, a huba taky. Zase jsem slintal jako pes. Vzal jsem si tedy prášek, co mi jej donesla sestra a zkoušel to dále. Nakonec se mi to povedlo. Jak jsem ale ráno vypadal, a jak vypadal polštář, byste vidět nechtěli :-D Když jsem vstal, měl jsem na levé i pravé tváři krásné vodorovné zaschlé řeky od krve od nosu až k uším. Polštář vypadal jako umělecké dílo, rovným dílem poslintán a pokrvácen. Snažil jsem se! Haha. Ale jinak jsem se vyspal kvalitně. Rozhodně lépe než předtím, když jsem pod nosem měl zavázanou bambuli.
-----------------------------------
Sestra mě ráno vzbudila až se snídaní. Kupodivu se mého hororového vzhledu nelekla. Asi je holt zvyklá :) Když mi donesla snídani, standardně jsem otálel a začal ji jíst až pozdě. Sotva jsem se zakousl do prvního ze tří lahodně vypadajících šátečků, přišel za mnou pan doktor, že bude probíhat vizita a čistění nosu. Hmm. No tak dobře. Odložil jsem nakousnutý šáteček, trochu si utáhl zástěru a šel k ošetřovně. Čištění jo? Už jsem se zase viděl jak odpadnu. Nevěděl jsem, co od toho čekat, ale byl jsem vcelku připraven na všechno. Přeci jen jsem toho za posledních 24 hodin zažil dostatek, abych se už jen tak nebál :-D Přišel jsem záhy na řadu a vlezl do ordinace. Tam mi po usazení na křeslo pan doktor do nosu zastrčil dva dráty (no spíše takové placaté jako špejle od nanuku) dlouhé asi 6 cm, omotané vatou napuštěnou s anestezii. Že by to po ránu bylo příjemné se tedy říct nedalo, ale co naplat. S dráty v nose jsem se posadil před ošetřovnu. Cítil jsem klasické umrtvovadlo, které používá i zubař. V nose ne, ale záhadným způsobem i v puse. Za přibližně 5 minut mi strpnula i polovina pusy a půlka jazyka :-D Pak jsem šel opět dovnitř na samotné čistění. Pan doktor vytáhl špejle od nanuku z mého nosu, nyní již pěkně zaneřáděné. Potom vzal odsávačku, což byla asi 8 cm dlouhá kovová trubička, a tu mi celou pomaličku vsunul do nosu, zcela na kolmo k obličeji. Kam to tam dal, netuším, ale prostě vešlo se to tam. Pak začal vysávat jako vysavačem. Třemi tahy mi vysál všechno svinstvo z jedné a pak druhé dírky. Jo, byla to vcelku síla, ale byla tam ta pěkná blonďatá sestřička a já ji útrpně koukal do očí. Se soucitem na mě koukala zpátky, a já držel. Zjevně mi to pomohlo, protože jsem potom neomdlel a překonal to v pohodě! :-) S vyčištěným nosem, který byl dokonce na nějakou tu chvíli trochu průchozí jsem se pak sám odebral na pokoj, kde jsem se stále poněkud necitlivou pusou dojedl načatou snídani.
Bylo už skoro deset hodin a já se proto šel domluvit ohledně svého propuštění. Dnes už to byl poslední den a mě čeká už jen cesta domů! Všechno jsem podstoupil, přežil a už konečně můžu jet domů. Domluvil jsem si na odvoz sanitku, která mě měla odvézt po jedenácté hodině. Ve zbytku času jsem se tedy jakžtakž umyl, sbalil všechny své věci do tašky a čekal. Po jedenácté opravdu dorazil řidič a odvezl mě domů, kde už čekali na můj slavný návrat rodiče.
No, a to je vlastně vše :-)
Odteď již jen litry Vincentky a dalších pomocných ingrediencí do nosu, a všechno bude v pořádku, přepážka rovná, a dýchání volné.
Ještě jednou tedy děkuji všem těm, kteří mě jakkoli podporovali a pomáhali mi projít tímto životním zážitkem, včetně profesionálů z nemocnice Na Homolce.
No comments:
Post a Comment